Na středeční chvilku poezie zavítala madam Looperinka s velkou chutí veršovat. Ten s kytarou nemohl též mlčet...

Já smutna jsem
do duše vkrádá se temné noci stín
nic netěší mne
duši mou ovládl splín.

Jen někde v horách,
v dáli, kde rosa padá
stín tajemně hladí
kdosi jemný moji duši svádí
ku hříchu
tajemně a potichu.

Já potkala ten sen
s čokoládovýma očima
příroda zpívá
srdce se raduje
život začíná.

Tvé oči jsou jak dvě jezera
duhově se třpytí barvou země
hnědě, zeleně a temně.

Tvá duše v lampičkách těch svítí
veselá je, něžná, hladí jemně
tvůj úsměv se ke mně vine
chci, aby byl jen můj ten sladký sen
by nepatřil už žádné jiné
aspoň pro tento den
na chvilku jen ...

O snech mluvíte, vzácná paní?
Ach ty sny!
Ty sny
a bez přestání
o co by mi bylo líp
kdyby se nezdály,
kdyby nebyly.

Ale ony jsou
pořád tu jsou
všude mne nacházejí
jsou tu
pronásledují mne
na každém rohu na mě čekají.

A já? Nepoučen,
jako obětní zvíře
jimi pokaždé znovu do pasti chycen
od reality odvlečen
vztahuji ruku s tím co zbylo.

Tak jen pojďte,
dnes je srdce mého výprodej.



Asi málokterý návštěvník srubu je prost nějakých zkušeností s láskou na chatu. Pokud vím, tak mnozí domácí ty zkušenosti mají a nejsou vždy příjemné, většinou spíše naopak. Ne, teď není čas filozofovat. Ale něco pro studium bych tady zásluhou naší A.n.n.i.e měl. A věřte, nevěřte, prý to není pohádka. Že by i skutečné příběhy měly šťastné konce? Tak tedy - hezké čtení a k tomu poučení. A nečekejte poezii, nebo nějaký literátní zázrak. Je to jen Skutečný příběh dvou virtuálních lásek.



O čtvrteční chvilku poezie se postaralo kotatkobile s malinkým přispěním toho s kytarou:

Slyšíš, posloucháš?
Tolik tužeb a snů v hlubinách duše ztracených..
Navždy zašlapaných do života steziček bolavých...

Slyšíš, posloucháš?
Tlukot těch srdcí... hledavých... toulavých...
Dunění kroků jež dlouhou chodbou jdou....
Zastaví až... u dveří zamčených...

... a dveře jsou zamčené ... a není klíč pod rohožkou ...
... ani pod třetím trámem ho nenalézáš ...
... pomalu usedáš ... na líci slzu hořkou ...
... a ostatní křičí: tak vidíš, ty hloupá ...
... vzpomínku bolavou ze své mysli smaž ...

Za dveřmi těmi snad dusot bílých koní...
Však možná jen kapka rosy...
Jež na chladnou zemi spadla... to pro ni...
Ranní vítr zpívá tu píseň...
Snad zmizí ta tíseň....

Už neklopýtej cestou zjizvenou....
Snad zmizí stopy na tvých kolenou...
Z těch věčných proseb, jež nikdo nevyslyší...
Budem jen sedět.... smutní... tiší....

Cinkot naděje uslyšíš...
Jen slabý zvuk zvonků v dáli...
Možná o něm jen sníš...
Vzpomeneš na dobu
Kdy plamínky ti v očích hrály...

Někdo zhasit je chtěl...
Byl tu... a chtěl...
Čerpat jejich sílu...
Však na tu naději...
Jež v koutku srdce se krčí...
Na tu zapomněl...



A je tu další radost ... začala veršovat sklicko:

KDO JEN JSI?

Kdo jen jsi, já ptam se pořád dokola.
Kdo jen jsi, já potkat Tě teď nechtěla.

Tvá slova mi byla cizí,
důvěra v ně chyběla.
Nechtěla jsem lásku ryzí,
abych srdce zase léčit musela.

Kdo jen jsi, že minuty tak utíkaly?
Kdo jen jsi, že oči se mi rozsvítily?

Mluvili jsme o lásce a krásně snili,
nechali se unášet na vlnách nadějí.
Já blázínek na to přistoupila
a Tvým přáním naslouchala.

A teď trápím se a sním,
kdy já romantik Tě zase uvidím.

Tak řekni: Kdo jen jsi?



Není to sice výsadou srubu, občas se to přihodí i v jiných místnostech, ale pokud chcete inspiraci čerpat, nebo inspirací být, tak věřte, že lidé s podobnými zájmy se ve srubu koncentrují.

ten_s_kytarou:
až se trochu vydýcháte ...
vysypte co pro nás máte ...
uschované v rukávu ...
hladovým duším potravu ...
a očím, které touží číst ...
pro ně popište bílý list ...
verši jež ze srdce jdou ...
svůj cit, svou bolest bezmeznou ...

Kotatkobile:
kotatko neni na verse, vzdyt vite...
kdyz poezii, tak bez rymu... a jeste na to potrebuje cas...
a zivouci inspiraci... placici stromy a tak

ten_s_kytarou:
a srub z mrtvého dřeva jest?
kdo o jeho inspiraci psal?
myšlenka ztratila se v dál ...
chytejte myšlenky rybářskou sítí ...
ale jsme jen lidi ...
myšlenky píšeme na papír ...
ale city ... vlaštovky na drátě ... kdo je chytí ...
a dráty ... dráty jsou ostnaté ...



Já vím, že už jsem tam lezl před 14 dny ... ale snad to neztratilo tolik na aktuálnosti, takže pro mé přátele:
Výstup na Klíč



Dostal jsem mailem jeden moc hezký text, autor je mi dosud neznámý, nicméně, věřím, že se Vám to bude líbit:
The Trouble Tree



Potkali jste už ve srubu Aldebaran.G indiánským jménem Svěží vánek? Bývá tu jen občas, tak aspoň pár řádků od ní:

Cesta za sluncem

Pomalu začalo svítat. Sýkorky mezi jehlicemi borovic už dávno začaly štěbetat a někde tam dole pode mnou hučela řeka. Bez ustání pospíchala dál a dál, pořád stejným tempem, pořád stejným směrem, stejnou cestou, za stejným cílem.

První sluneční paprsky přivítaly kapičky rosy třpytící se na stéblech trávy a svěží vánek si pohrával s malinkými perličkami na tenkých vláknech pavučin, natažených mezi stonky kopretin, které se pomalu otvíraly novému dni. I mé srdce se otevřelo. Otevřelo se té vší krase kolem. Chvíli jsem pozoroval dva modrásky, kteří se honili nad loukou. Jejich křídla se rychle třepotala ... byla tak krásně modrá ... tak blankytně modrá ... jako dnešní obloha. Tak modrá.

"A proč vlastně modra?" ptal jsem se sám sebe. "Proč se tahle, zrovna tahle barva jmenuje modrá? Kdo jí dal to podivné jméno? Kdo měl to právo?"

Zarazil jsem se a chvíli přemýšlel nad významem slova MODRÁ. Lidé říkají, že voda je modrá. A nejen říkají. Vždyť každé malé dítě ví, že má vzít modrou pastelku, když má nakreslit vodu. Vodu v potoce, v řece, ve sklenici. Ale vždyť voda není modra! Zrovna tak ani v řece hluboko pode mnou nebyla voda modrá. A ani oceán není modrý! A vlastně ani to nebe není modré! Nebe je vzduch a kdyby byl modrý, tak kolem sebe nevidím ani sýkorky, ani borovice ani modrásky, jen MODRO!

Probral jsem se ze zamyšlení a byl jsem zmatený. Ztratil jsem se ve vlastních myšlenkách. Člověk je přece jen zvláštní tvor.

Pomalu jsem si sbalil uesku a vydal se vstříc slunci. Putoval jsem hustými lesy, loukami, míjel malé vísky uprostřed divočiny v horách, brodil se vodou, putoval horoucím létem i sněhovými vánicemi. Nikdy jsem slunce nedostihl. Nikdy jsem nedošel ke svému cíli a přesto jsem šel dál a dál, tak jako řeka. Věřil jsem, že jednou snad, kdesi v daleké budoucnosti se to někomu podaří. Někdo přemůže čas i prostor a podaří se mu odpoutat se od všeho pozemského, co ho tolik svazuje. Vzlétne vstříc slunci.

Slunce mi dneska zase uteklo, ale já se nevzdám! Ustlal jsem si v mechu pod korunami stromů a koukal nahoru k modrému nebi. Teď už nebylo blankytně modré ... potemnělo ... bylo temné a tajemné. Ruce stromů se ve větru navzájem dotýkaly a občas mezi nimi probleskly střípky minulosti, kterým lidé, ti podivní tvorové, říkají hvězdy. Už jsem nepřemýšlel nad tím, proč se jmenují hvězdy. Byl jsem zas o kousek dál ... byl jsem o něco blíž svému slunci. Byl jsem šťastný!



O Ničem

... zatmění ... všude kolem tma ... pusto a prázdno ... Nic, holé Nic! ... Nic bez ničeho ... prázdný vesmír bez hvězd ... bez vzduchu ... bez pocitů ... Nic krouží kolem a Nic mě chce zničit ... Nic mne chce mít ve své moci ...

"Vždyť je to tak lehké, být Ničím!" chechtá se to prázdné Nic a jeho hlas se pomalu ztrácí v Ničem ...

"Pojď jen blíž, neboj se! Vždyť Nic přece není ... všichni to říkají ... říkají, že Nic je prostě nic a Nic neexistuje. Můžeš snad s klidem a čistým svědomím říct, že jsi někdy viděl Nic? Ne, nemůžeš!!! Nemůžeš ho spatřit! Nic je o krok dál než Ty a Nic umí být neviditelné ... Nic může být všude ... Nic umí zmámit čas a přemůže i veliké dálky zdánlivě nekonečného prostoru. Člověk si myslí, že prostor je nekonečný, ale ... ale je to lež ... a pouhá lidská nevědomost! Tam daleko na konci je Nic ... a člověk k němu pořád směřuje ... létá si po hvězdách ... pořád dál a dál ... blíž a blíž k Velkému Nic ... ničí sebe i ostatní ... Ničí Všechno ... a Všechno není jeho ……. Všechno je tu pro všechny ... Všechno je opakem Ničeho, ale když budeš mít Všechno ... budeš mít vlastně Nic!

Nic je Bezláska ... Bezduše ... Bezmyšlenka ... Bezpřítel ... Nic je NIC!!! A Nic bude mít jednou Všechno ... uaaaaaaaaaaaaaaaachachachachacha!!!!!!!!!!!!!!!!!!"

Nic teď někam odletělo ... pro tento okamžik, pro tuto chvíli tu není ... ale vrátí se, vím to! Jak mám ale proti němu bojovat?

... Nic je jen Bezláska, ale já snad přece ještě umím milovat!
... Nic je Bezduše, ale má duše je stále ve mně!
... Nic je Bezmyšlenka, ale já mám své myšlenky, mám je!
... Nic má Bezpřítele, ale mí kamarádi, ti tu jsou!!!

Nic už se nevrátí!!!!



V upomínku na neexistující Desirable:

Na vzdušné zámky
zvolna usedá prach ...

Až naplní se čas
a blesk zasáhne zas,
zmizí někde bázeň
a s ní i můj strach?

Otevřu své srdce?
Podám svou dlaň?
Co nastane pak,
až přestanu se bát?

Budu lepší snad?
Bude o co stát?
Bude ještě stále
za co bojovat?

A zas jsou tu otázky
a kde odpovědi brát?
Ten s kytarou tu není
a jinde ... nechci se ptát.

Nezbývá než přemýšlet,
než sama začít hledat.
Rány nechat zahojit
a víc důvěřovat.

Teď řeknu si jen: nespěchej "dívenko"
už není kam,
ve srubu je zamčeno
a na cestě je tma ...

Ticho
utichly ulice
usnuly hvězdy okolo měsíce
a na víčka tvá
snesla se tma.

Však mysl zajiskřila
něco probudila
a tak dívenka
začala snít.

Venku prší.
To jsou veliké slzy
co z duší, z nebe padají.

Venku sněží,
to jsou zmrzlé slzy
duší jež lásku nepoznaly.